Mýty o kastraci koček

Že mají kastrace všeobecný přínos, se nemusíme nijak dlouze přít. Ať už jde prevenci množení toulavých či nechtěných koťat, zdravotní či behaviorální benefity, kastrace jsou vždy prospěšné. I tak se ale najdou lidé, kteří tvrdí opak. Tento názor většinou vyvěrá z nedostatku relevantních informací nebo je zatížen jedním z mnoha mýtů, které zásadním způsobem komplikují osvětu. V tomto seriálu si představíme ty nejčastější mýty, se kterými se setkáváme na denní bázi a které jsou v naší společnosti hluboce zakořeněny i navzdory dnešní informační době.

Jen málokteré aktivistické téma je opředeno tolika mýty, polopravdami a nepravdami, jako právě kastrace koček. Většina těchto legend pochází z původního místa výskytu, tedy z vesnic. To však ale neznamená, že městská aglomerace je od tohoto nešvaru oproštěna. Naopak, spousta těchto předpotopních názorů je akceptována i ve městech a to z důvodu, že člověk si raději racionalizuje vlastní neinformovanosti a tendenční zvyklosti. Začátek těchto mýtů pochází z klasické neznalosti nejen problematiky svévolného množení v rámci vesnických usedlostí, ale především z chápání zvířete jako věci nebo prostředku vlastního prospěchu (chytání myší, přítomnost společníka). Takový přístup vlastně ani neumožňuje snahu takovému zvířeti porozumět a zabezpečit mu potřebnou péči. A tak se z generace na generaci předával komplex těchto zastaralých názorů, které jsou v naší společnosti zakořeněny tak pevně, že ani nejpokročilejší doba plná revolučních poznatků není schopna tohle paradigma efektivně zvrátit. V následujících článcích si projdeme alespoň ty nejtradičnější a nejzábavnější mýty o kočkách a kastracích, které rovnou doplňujeme o relevantní informace z dlouhodobé praxe.

Mýtus 1: Kastrace je proti přírodě.

Abychom mohli být fér, měli bychom najít shodu nad tím, co je v zájmu přírody a co je naopak takzvaně ""proti přírodě"". Pokud se tímto argumentem oháníme, měli bychom chápat širší souvislosti ve smyslu, že většina lidské činnosti je proti přírodě, i kdyby to bylo pouhé koexistování bez zásadnější zátěže planety. Lidská činnost bude vždy nést nesmazatelný dopad na životní prostředí a přírodu, takže je paradox zmiňovat zrovna kastraci, když se lidstvo denně dopouští mnohem horších činů, které jsou ovšem legitimizovány systémovými i společenskými zájmy. Pokud se shodneme na tom, že kastrace je svým způsobem proti přírodě, měli bychom být schopni vyhodnotit i takzvané ""nejmenší zlo"", protože pokud bychom na jednu misku vah dali prevenci v podobě kastrace a druhou misku usmrcování koťat nebo zbavování se zvířat, pak kastrace vychází stále jako nejšetrnější, nejhumánnější i nejekonomičtější řešení. Kastrace je především redukce utrpení vytvořené člověkem.

Mýtus 2: Kočka by měla mít alespoň jednou za život koťata.

Tento mýtus zní jako nějaké otřesné genderové klišé plné rozmnožovacího předurčení. Ani zde není žádné logické opodstatnění, proč by si takovou věc měl člověk myslet a tato pohnutka pravděpodobně vychází z tendenčního polidšťování zvířat a přidělovaní jim lidských vlastností nebo vědomých potřeb. Ačkoli jsou kočky defacto přírodou naprogramované stroje na rozmnožování, není žádný důvod proto, aby kočka musela mít (skutečně zde není zdravotní ani jiný benefit), byť alespoň jednou, koťata. Stačí na to jít matematicky. Z jednoho vrhu vznikne 1-12 koťat, které za předpokladu že z nich vyrostou dospělé kočky a každá by měla mít podle tohoto mýtu alespoň jeden vrh o 1-12 koťatech. Tímto přístupem bychom defacto legitimizovali neopodstatněné množení a každý si lehce si dopočítá, kolik by to bylo za rok a více let zvířat, která budou zbytečně vystavena utrpení v podobě strádání, nedostatečné nebo žádné péče a dalšího nekonečného množení. Řečnickou otázkou zůstává, k čemu je kočce (člověku) přínosem alespoň jeden vrh, když často většinu nebo všechny koťata usmrtí nebo se jich jinak zbaví (oboje je trestný čin)? Člověk je za své zvíře zodpovědný a pokud dopustí rozmnožení své kočky, měl by se postarat jak o ni, tak o její potomky.

Mýtus 3: Pokud kastrovat, tak až po první říji nebo v roce života.

Tento mýtus je pravděpodobně jedním z nejčastějších nebo alespoň nejčastěji předávaných a přejímaných. Podíl na tom má nejednotná odborná obec, která je prakticky rozštěpena na dvě části - veterináři, kteří se celoživotně vzdělávají a jsou schopni reflektovat nové poznatky veterinární medicíny, a veterináři, kteří razí určitý názor, jenž nejsou ochotni měnit. Jinými slovy: dlouho se ve školách vyučovalo, že kočka musí být pro kastraci pohlavně či / a konstitučně dospělá. Pod tíhou této informace se mýtus ještě dnes hojně vyskytuje mezi lidmi, přičemž ho přijímají i někteří chovatelé a všichni, kdo bezmezně věří veterináři jakožto neochvějné autoritě. Opakem kastrace po první říji je tzv. raná kastrace, která se dá provádět v závislosti na hmotnosti již mezi 3-4. měsícem života, což spousta lidí nazývá týráním, zatímco vystavit kočku i koťata dalšímu utrpení se jako týrání zřejmě nejeví, neboť etablovaná zvyklost. Faktem ale zůstává, že neexistuje žádná studie, která by byla schopná prokázat ""závadnost"" kastrací v raném věku a také zdravotní benefity jsou nezanedbatelné - viz. lepší reakce mladého organismu na zákrok, předejití hormonálních změn a zatížení organismu v době říje atd. A zatímco se celá řada tuzemských doktorů drží starých učebních vzorců, všude ve světě se provádějí časné kastrace zcela běžně a bez pobouřených názorů společnosti. Nakonec ale, pokud jste dobrý řečník, můžete zkusit veterináře přesvědčit, aby zvíře kastroval dříve, protože se obáváte brzké nebo skryté říje, což se nezřídka děje u pětiměsíčního zvířete, takže prakticky 6-7 měsíců staré kotě už může mít vlastní vrh.

Mýtus 4: Kastrace má neblahý vliv na tělesný vývoj kočky.

Toto tvrzení se nejčastěji opírá o údajný dopad na konstituci těla nebo na vývoj močové trubice, tedy opět narážíme na konflikt s ranou kastrací. Co se vzrůstu týče, z vlastní zkušenosti máme potvrzeno, že časně kastrované kočky jsou naopak větší a statnější, s kvalitnější srstí. Je to logické, neboť kočka, která nemusí dávat energii a výživu do rozmnožovacích procesů, ji spolehlivě ušetří pro vlastní růst, výživu kostí a srsti. Samozřejmě se nabízí řečnická otázka, proč by někdo, komu jsou kočky lhostejné, řešil jejich vzrůst, ale to už je takový kolorit, že se v rámci diskuze používají i paradoxní argumenty. Co se vývoje močové trubice týká, k tomuto argumentu se uchylují opět veterináři, co mají problém s ranými kastracemi. Tvrdí, že časně vykastrovanému zvířeti se nedostatečně vyvine močová trubice, takže trpí na močové kameny atd. Jenže přesně opak je pravdou, kočka, která má močové kameny, je nikdy nemá kvůli úzké trubici, takže zde je potřeba řešit primární důvod vzniku kamenů a ne se odvolávat na nesouvisející kastraci. Z mnoha zdrojů se k nám však dostal zřejmě reálný důvod, proč veterináři nechtějí kastrovat malá zvířata a je to kvůli tomu, že to znamená více práce s menším ústrojím, než u dospělé kočky.

Mýtus 5: Kastrace se netýká kocourů.

Na reprodukci musejí být běžně dva, kočka není samosprašná, takže ke vzniku potomstva je zapotřebí koček i kocourů. Jenže zatímco kočka bude v rámci říje březí jen jednou, šikovný alfa kocour zvládne úspěšných spojení klidně několik v ten samý večer. Nekastrovaný kocour se pravděpodobně bude toulat, rvát se, značkovat si teritorium a při kontaktu s dalšími kočkami může přenášet i řadu, často smrtelných kočičích nemocí.

Mýtus 6: Vykastrovaná kočka zleniví a přestane lovit myši.

Kočka je tělem i duší rozený predátor a loví vše, co se hne a zdaleka to nejsou jen myši. Kočky loví ze dvou důvodů, buď jako zdroj potravy, ale mnohem častěji pro zábavu. Představa, že by kočka ztratila zájem o jídlo i zábavu, se jeví značně nepravděpodobná, takže to opět vypadá na tendenční výmluvu k vlastní nezodpovědnosti. Naopak téměř s jistotou můžeme říct, že kastrovaná kočka zmenší svůj radius pohybu v terénu, takže bude spíše lovit v blízkém okolí, než na druhé straně vesnice, kde může být vystavena dalšímu nebezpečí. Výmluva na nelovení myší, spíš než na cokoli jiného, poukazuje na prospěchářský vztah člověka ke kočce, kdy tento argument odkrývá fakt, že kočka, které nechytá myši, se stává pro člověka zbytečná.

Mýtus 7: Chování kočky se po kastraci změní.

Tohle není mýtus, ale vítaný fakt. A je to také jeden z důvodů, proč se kastrace také dělají a to zejména u kocourů. Ti mají nejen v době říje specifické chování jako je značkování ""teritoria"" (kterým však může být chápán i váš obývací pokoj v případě domácí kočky nebo značení venkovních částí vašeho domu u koček venkovních) nebo rvačky v rámci námluv. Ani jeden z projevů není nic, o co byste stáli, takže za tyto druhotné změny chování může být člověk spíš vděčen, než je používat jako kastrační protiargument. Nekastrovaná kočka je schopna nachodit za jedinou noc klidně i 15km, během kterých ji čeká spousta nástrah a nebezpečí, zatímco kastrovaná se drží doma a pohybuje se především ve ""svém"" území.

Mýtus 8: Všechna namnožená koťata se dostanou do nových domovů.

Některé země jsou tak pokrokové, že požadují kastraci všech koček, které nejsou určeny k zájmovému chovu, podléhajícímu chovatelskému řádu příslušných organizací. Dokonce i u nás se v osvětových kruzích chápe každý, kdo umožní nekoncepční rozmnožení kočky, jako obyčejný množitel, i když nemusí přímo naplňovat definici množírny. Většina lidí se takového množení dopouští kvůli nezodpovědnosti, nevědomosti a díky životaschopnosti těchto mýtů, jenž legitimizují množení kočky jako něco zcela běžného či dokonce roztomilého. Pravdou je, že každé takto ""vyrobené"" kotě zabírá místo jiné opuštěné kočce z ulice nebo útulku. Všichni, kdo vědomě nebo nevědomě množí, jsou částečně zodpovědni za neutěšenou situaci na ulicích, v útulcích i dočaskách (v dočasných domovech). V neposlední řadě takto nezodpovědný člověk dává z rukou většinou nekastrovaná zvířata, která svým reprodukčním cyklem přispívají k začarovanému kruhu a nově přibývajícím, nechtěným koťatům.

Mýtus 9: Kastrace je drahá.

To i některá auta. Při argumentaci, že je kastrace drahá, by bylo vhodné definovat si, co člověk považuje za drahé a pak to dát do kontextu toho, za co běžně utrácí peníze. Kolik vás stojí nový mobil nebo kolik investujete za měsíc do cigaret V tomto kontextu se cena kastrací nakonec tak drahá nejeví. Navíc není potřeba podstoupit kastraci u nejdražšího veterináře v okolí. Stejně jako když si vybíráte výrobek nebo službu, děláte si rešerži cen. Některé kastrace mohou být i násobně dražší, než jiné, ale to se bez zeptání nezjistí. Cílem našeho projektu je domluvit co nejvíce veterinárních pracovišť za co nejpřívětivější ceny pro všechny, kdo mají o tento zákrok zájem.

Mýtus 10: Kastrace není potřeba, stačí antikoncepce.

Věděli jste, že po použití antikoncepce u koček by mohlo v některých případech dojít k nežádoucím účinkům jako jsou záněty dělohy, cysty, mastitidy nebo nádory. Zvažte, zda jednorázová investice do kastrace není v mnoha ohledech výhodnější.

Mýtus 11: Obce neřeší kastrace ani osvětu, protože mají zodpovědné občany, kteří nemnoží, neusmrcují koťata ani se nezbavují zvířat.

Kdyby tomu tak bylo, útulky by nepraskaly ve švech, nebylo by třeba kastračních programů a rozhodně bychom nemuseli psát takovéto články. Bylo by vhodné, kdyby se každá obec mohla co nejdříve zapojit do vzdělávání vlastních občanů a nabídnout jim možnosti řešení, které povedou ke zlepšení všeobecného povědomí o problematice a také ke zlepšování odpovědnosti občanů.

Luboš Kristek